Tak jsem zde s další kapitolou, doufám, že se vám bude líbit :)
Přehodil jsem batoh přes rameno, opřel se o sloup, kde jsme zrovna zastavili na malou pauzu. Brenda se teď většinou času věnovala jen svým starým přátelům. Kdoví, jak dlouho se neviděli.
Přišel ke mě jeden z nich a představil se jako Paul. "Vypadá to tady pěkně opuštěně. Zde nanajdeme ani žádné raply." Pohlédl jsem na něj. "Radši to neříkej, nebo na nás v nějaké zatáčce vykouknou." Paul se zasmál.
Po dvou minutách jsme vyrazili dál a po hodině chůze, kdy už jsme vyšli z města a před sebou byla jen poušť, jsem konečně začal poznávat okolí.
Než jsem stihl něco říct, Brenda vyhrkla: "Jsme tady." Chvíli jsem koukal na budovu, kterou jsem nenáviděl víc, než cokoli jiného. Byli jsme od ní asi 500 metrů, kvůli bezpečné vzdálenosti. Pohlédl jsem na Brendu a chvilku jsem jen hleděl do jejich očí. Poté jsem přikývl, pročísl si vlasy, s upravením popruhů batohu jsem se dal do kroku. Tentokrát jsm byli všichni opatrní a snažili jsme se jít bez jakýchkoli prudkých pohybů.
Brenda vložila svou ruku do mé a šla shrbeněji. V duchu jsem se pousmál a stiskl Brendinu ruku. "Brzy bude po všem." Brenda se zasmála. "V tomhle světě nikdy. Hlavně dokud existuje ZLOSIN." Chtěl jsem se tomu ubránit, ale něco ve mě mi říkalo, že má pravdu. Jak by asi svět vypadal, kdyby ZLOSIN neexistoval? Pak mě napadlo, jestli bych vůbec kdy poznal Brendu, kdyby to bylo jinak. Pohlédl jsem na ni. Jo, záleží mi na ni a dost.
Nikde v okolí jsme nikoho neviděli, počasí bylo také klidné, což mělo být v pořádku, ale já jsem z toho neměl vůbec dobrý pocit, cítil bych se líp, kdybych v dáli viděl alespoň mráček, bál jsem se že jsme nebo brzy budeme lapeni v jejich pasti.
Došel jsem dost blízko ke dveřím, když se začaly otevírat. Zpanikařil jsem a v tu chvíli jsem se nedokázal ani pohnout. Koukal jsem na toho člověka za dvěřmi a jakmile mi skočil do náruče, oddechl jsem si. Byl to Newt. "Jaktože nejsi v jejich celách? co se děje?" zvědavě jsem na něj hleděl.
"Nikdo tady není. Ti co nás unesli, jsou na naší straně, všichni odsud odešli, nejsou tady žádné známky jejich existence. Nechápu to. Je to prozatím naše bezpečné místo." Pohlédl jsem vyděšeně na Brendu a ta mi pohled oplatila. "Pojďte. Jste tady v bezpečí."
