VII
Nemohla jsem se zastavovat a proto jsem s ním ani mluvit nemohla, ale během celé snídaně jsem myslela jen na něj.
Věděla jsem, že je hned za dveřmi a to mě naplňovalo štěstím.
Usmívala jsem se od ucha k uchu a dokonce ze mě spadla veškerá únava. S úsměvem jsem hleděla ke dveřím a těšila sem až ho znovu uvidím, byť jen na vteřinu.
Mé služebné mi včera prozradily pravidla Selekce, i když byly malinko překvapené, že je nevím. Věděla jsem tedy, že se nemáme s nikým jiným sbližovat, než s princem. Ničilo mě to a doufala jsem, že se brzy odsud dostanu a Jamie se mnou.
Dojedla jsem co nejrychleji, ale nenápadně, abych nevypadala nezdvořile a jakmile odešla královská rodina, odešla jsem jako jedna z prvních z místnosti. Jenže Jamie už tady nebyl. Vrtalo mi hlavou, jestli si mě vůbec všiml, ale pravděpodobně ne. Rozhlédla jsem se po chodbě.
Nikde jediný strážce. Fajn, až se příště objeví, už se ho nepustím.
Hned po snídani nás zavolala Silvia a musely jsme se shromáždit v dámském salónu. Od té chvíle, co jsem ho spatřila, jsem se dívala na každého strážce, kterého jsem minula. Blížil se večer a většina dívek už byla u sebe v pokoji a pravděpodobně spala. Já jsem usnout nedokázala.
Když můj pokoj služebné opustily, sedla jsem si na balkón. Náhle někdo zaklepal. Vyskočila jsem na nohy a došla až ke dveřím, za kterými stála nějaká dívka ze Selekce. Usmála se na mě a já jen nadzvedla obočí. Měla zrzavé vlasy, které jí spadaly po zádech a noční košili.
"Marlee říkala, že tě tady najdu. Jen jsem se chtěla zeptat, jestli jsi včera dojela v pořádku?"
Tentokrát jsem se usmála já. "Jo."
Pak jsem si vzpomněla na Arthura a uvažovala nad tím, co zrovna dělá.
"Jak se jmenuješ? Ty jsi ta America?" "Jak to víš?" "Marlee mi o tobě říkala," pověděla jsem a s úsměvem přikývla.
"Tak já zase půjdu." "Dobře, dobrou." Am na mě mrkla a když se otočila, zahlédla jsem koutkem oka nějaký pohyb u schodů nalevo ode mě. Podívala jsem se tím směrem a ztuhla. Přímo ke mě zrovna vykračoval Maxon. Už zdáli jsem se mu mírně uklonila.
"Ale.. to není vůbec třeba. Můžu za tebou? Vypadá to, že nespíš," zazubil se. "Ale já bych ráda spala princi." "Nu dobrá, jenže.." "Prosím."
Pak jsem se ohlédla. "Co kdybyste zašel za Americou? Ta také nespí a je více okouzlující." Zasmál se. "Stavím se i za tebou. Tentokrát ti to prošlo." V duchu jsem si oddychla. Nechtěla jsem s ním mluvit, nemám o čem. Jen chci být s Jamesem.
Zavřela jsem dveře i balkón a zalezla do postele pod peřinu. Nemohla jsem usnout, jelikož mi hlavou proudilo spousta myšlenek.
Byl tohle snad další sen z mé noční můry, ze které se nemůžu probudit?
V té chvíli jsem si uvědomila, že jsem si za dobu mého pobytu tady ani pořádně neprohlédla pokoj.
Sice byla tma, ale očima jsem těkala mezi jednotlivými nábytky, oknem a dveřmi. Pak jsem se podívala na strop a znovu se zamyslela.
Někdo prošel kolem dveří, ale nijak jsem tomu nevěnovala pozornost, jelikož jsem začínala konečně usínat.
Probudil mě čísi hlas, který ke mě pronikl i přes zavřené dveře. Zvedla jsem se na loktech a se zalepenýma očima jsem hleděla na dveře.
Začala jsem si mnout oči a poté se odebrala do koupelny. Nebyly tady ani služebném což bylo zvláštní. Jenže až teprve o chvíli později jsem si uvědomila, že je venku stále tma. Podívala jsem se na hodiny na nočním stolku. "Probůh.." Spala jsem asi jen hodinu a půl. Bylo něco po půl druhé ráno.
Už mě přešla únava a já jsem si pomalu začínala nadávat, že jsem z té postele vylezla. Znovu jsem se zachumlala pod peřinu a zavrtěla se tak, abych ležela pohodlně. V tu chvíli někdo zaklepal. Otevřela jsem oči. Hleděla jsem na dveře a zároveň je hypnotizovala. Halo? jste tam v pořádku? Slyšel jsem nějaký hluk."
Co to sakra?
Zaprvé, jak to, že mi někdo hlídkuje u dveří?
Za druhé, jsem tichá jako myška..
A za třetí... TEN HLAS.. Aniž bych cokoliv řekla, vyklouzla jsem z postele a pomalu došla ke dveřím.
Cítila jsem, jak rychle mi bije srdce. Byla jsem tak natěšená, jako snad nikdy v životě. V tu stejnou chvíli, kdy se znovu ozval, jsem otevřela. Stál zády ke mě, ale jakmile uslyšel zavrzání pantů, ohlédl se. Nejdřív mě nepoznal a já se znovu lekla, že je to další jeho dvojník.
Pak se mu ale rozzářily oči. Ihned nás zatáhl do pokoje a zavřel dveře. Než jsme stihli promluvit, padli jsme si kolem krku a zůstali tak snad dobrých pět minut.
"Konečně. Už jsem myslela, že tě nikdy neuvidím." "Mám to stejně," vzdychl a stiskl mě v náručí pevněji.
Vzala jsem jeho tvář do dlaní, zatímco mě stále svíral v náručí.
"Tolik jsi mi chyběl, nedokážu to popsat slovy, jak moc." "Tak nemluv." Pak se přitiskl svými rty na ty mé. Tolik jsem toužila po této chvíli, až mi začaly téct slzy po tváři. Stále přitisknuti k sobě jsme se přesunuli na postel. Položil mě na ni a lehl si na mě. Líbali jsme se tak dlouho, že už jsem si začínala myslet, že je ráno. Celá jsem zářila štěstím. "Jamesi?" "Ano?"
"Vím, že to u mě neplatí, ale hodně riskujeme." "Já vím." Nadzvedla jsem obočí.
"Chci ho přesvědčit, aby mě nechal jít."
Zavřel oči a prsty si hrál s mou noční košilí. "Bál jsem se." "Jamesi?" Podíval se na mě.
"Jak ses dostal tam, kde jsem já? Myslím..." "Myslíš do smyčky?" Jen jsem přikývla. "Když jsem šel nakoupit. Došel jsem k obchodu a začalo to zemětřesení. Odběhl jsem dovnitř a než jsem došel k pokladnám, ocitl jsem se úplně někde jinde."
"Objevil ses tady?"
"Ne. Bylo to v našem městě, ale o několik let dříve." Vykulila jsem oči.
"Tam jsem byla taky." "Jenže pak se to stalo znovu z minuty na minutu a objevil jsem se zde."
Objala jsem ho a tváří jsem ležela na jeho hrudníku. "Dostaneme se odsud, Charli, abychom mohli být doopravdy spolu."
