IV
Dovedl mě ven a zavedl mě na nejbližší lavičku. "Jak se cítíš Charli?"
Mnula jsem si ruce a až poté odpověděla:"Nevím, co si myslet, mám zmatek v hlavě. Neustále mám před sebou tu scénu, kdy Rachel.." v té chvíli mi selhal hlas. Propukla jsem znovu v pláč a nechtěla, aby mě takto Bill viděl, tak jsem se od něj otočila.
"Charli, nebreč, je mi hrozně líto toho, co se ti děje, bohužel ale nevím, jak ti pomoci." Zněl opravdu zoufale. "Nechtěla jsem tě tím obtěžovat. Nikoho z vás. Proto jsem radši odešla." "Ještěže jsem tě šel hledat." Položila jsem hlavu na jeho rameno.
"Měla bych zjistit víc. Jenže nevím jak."
"Něco vymyslíme. Prvně by ses ale měla vyspat. Pojď."
Pomohl mi vstát a celou cestu mě podpíral. "Jdeme zpátky?" "Ne," jen se mírně usmál. "Bydlím jinde. To byl Eddieho dům."
Pomalu jsem přikývla, ale myslím, že si toho ani nevšiml. "Jak daleko?" "Hned za rohem." Bydlel na okraji lesa v jednom z těch vyšších domků. Jeho ulice byla tišší, než ty ostatní a to i v mém světě. Chodívala jsem sem k řece, když jsem potřebovala srovnat myšlenky.
"Mohu se na něco zeptat?" vytrhl mě ze vzpomínek a já si uvědomila, že už jsme u něj doma a já sedím na jeho gauči. "Ano?"
"Proč jsi se předtím tak zarazila, když.. jsem řekl tvé jméno?"
Povzdechla jsem a zavřela na mžik obě oči. Podepřela jsem se na rukách a vzhlédla k němu.
"Vypadáš stejně jako můj přítel. Úplně stejně." Nadzvedl obočí. Pak jsem dodala:"Akorát má jinou barvu vlasů."
Usmál se. "Jak je to možné?" "To nevím," pokrčila jsem rameny. Rozhlížela jsem se po bytě. Zde jsem nebyla ani v mém světě, ale chodívala jsem kolem něj v podstatě každý den. Při té myšlence jsem se musela usmát. "Znám tuto ulici velmi dobře." Sedl si ke mě na gauč.
"Ano to já taky." Pohlédli jsme jeden druhému do očí. "Z které doby jsi?"
"Z roku 2019." "Páni," hvízdl. "To je skoro 40 let.." Na tohle jsem neodpověděla. Všiml si toho ticha a tak znovu promluvil. "Jak vypadá můj domek?"
S úsměvem jsem na něj pohlédla. Byla jsem ráda, že momentálně neřešíme vážnější věci. Dokázala jsem se s ním odreagovat, což jsem uměla i s Jamesem. Zvláštní.
"Je v dobrých rukou." Ušklíbl se. Jakmile mi uvařil čaj a připravil něco k snědku, doprovodil mě do pokoje, kde jsem se měla prospat. "Byl to dlouhý den," pronesla jsem v polospánku.
"Zítra bude lépe, až se z toho všeho vyspíš. Nachystám ti do koupelny ručník, aby ses mohla ráno osprchovat." "Díky," pronesla jsem, když jsem si lehala do postele.
"Dobrou," zhasl světlo v místnosti a já si ani nepamatuji, kdy jsem usnula. Možná to bylo hned poté, co Bill zhasl.
RÁNO
Probudila jsem se docela čilá, což mě překvapilo. Čekala jsem, že se probudím s mokrýma, červenýma a opuchlýma očima.
Promnula jsem si je, a když jsem si sedla, pohledem z okna se mi hned udělalo lépe, Derry je přece jen můj domov a i přesto, že jsem v jiné době, uklidňuje mě to tady.
Vstala jsem a zamířila do koupelny.
Zamkla jsem a po svléknutí jsem vklouzla do vany a nechala jsem po sobě téct horkou vodu.
Během sprchy se mě vždycky lépe přemýšlí.
Pořád jsem před sebou viděla včerejší den, ale už mlhavěji. Bála jsem se, co se bude dít? Co mám teď dělat? Slzy se mi znovu rozutekly po tváři. Utřela jsem je a nahnula hlavu pod sprchu, abych si opláchla obličej.
Když jsem vstala, Bill ještě nebyl pravděpodobně vzhůru, tak jsem si řekla, že počkám v kuchyni. Sedla jsem si ke stolu, ale hned jsem zase vstala a šla se postavit k oknu. Dnes svítilo slunce, které stále ještě nebylo vidět. Cítila jsem zvenku příjemné teplo, tak jsem otevřela okno dokořán a lehce se opřela o parapet. V té chvíli jsem dostala pocit dejavu.
"Dobré ráno," otočila jsem se a ve dveřích stál Bill stále ještě v pyžamu. "Zdravím." "Co je v plánu?"
"Prosím?" zmateně jsem na něj hleděla, ale on měl klidný pohled. Dokonce se usmíval. "Dnes přece zjistíme, co se děje." "U vás se nic neděje Bille, nechci vás do toho zbytečně zatahovat."
"Nezapomeň, že tě Eddie včera zachránil. Děje se toho hodně. Jsme toho součástí." "Jenže, i tak.. Bille. Sice nevidím, co se děje, ale není to nic hezkého. Přece víš, jak dopadla.. " "Ano," zachránil mě Bill, abych to nemusela doříct.
"Chci tím jen říct, že nechci, aby se vám znovu něco stalo, kvůli mě." "Rozhodně se nic z toho, co prožíváš neděje kvůli tobě."
Na to jsem nic neřekla, nevěděla jsem co. V tu chvíli jsem si na něco vzpomněla. "Bille, něco jsem viděla.. v tu chvíli, co jsem se probudila včera."
Jen nadzvedl obočí. "Copak?" "Doufám, že si nebudeš myslet, že jsem blázen, ale nad útesem, odkud spadla, se vznášel červený balónek.." ani jsem to nedořekla a Bill se svezl na židli, jakmile zakolísal. Vytřeštěné oči mě opravdu děsily, vypadal, jako by zrovna viděl ducha.
"Ne." "Co se děje? Co jsem řekla?"
Podíval se na mě, ale ne podezřívavě. "Za nic nemůžeš. Já.. j.." zakoktal se a pak už nic neřekl. "Bille?"
"Musím mluvit s.. s Benem."
"Jasně, ale.. on odjel ne?"
"Zavolám mu." Přikývla jsem, ale sama jsem nevěděla co vlastně dělám. "Řekni mi prosím, o co jde."
Vzala jsem ho za ruku, jakmile jsem k němu přisedla. Trochu se uvolnil. "By..l, je.." Stiskla jsem mu ruku jen o něco pevněji. "Vrátilo se to." Bála jsem se zeptat a nelíbilo se mi, jak mluvil v hádankách. "Co se vrátilo?"
"Musím mluvit s Benem." Došel pro mobil, znovu přisedl ke stolu a jakmile vytočil číslo a čekal, vzal mě za ruku tentokrát on. Celou dobu mi hleděl do očí.
"Bene? Máš chvíli? Je tam Bev?"
Dal ho na hlasitý odposlech, což mě překvapilo. "Co se děje Bille?" Nahnula jsem hlavu na stranu. Ten hlas mi byl nějaký povědomý. Bill stále koktal. "To.. s.. se v.. vrátilo."
0 komentářů:
Okomentovat