II.
Křik mě vrátil zpátky do reality. Seděla jsem opřená o jakýsi tvrdý kámen. Kolem mě bylo spoustu zeleně. Říkala jsem si, že jsme se konečně dostali ven. Rozhlédla jsem se a až poté si uvědomila, že jsem vlastně slyšela křik.
Rachel stála u skály. Její modrá blůza ležela na zemi vedle ní a měla rozpuštěné vlasy. Když se otočila, viděla jsem jí ve tváři strach a beznaděj. Obličej měla celý zakrvácený. Takhle jsem ji snad ještě neviděla. Vyděsila jsem se až mi na chvíli došel dech. Probůh. Jak dlouho jsem byla mimo?
"Rachel, co se...?" vykulila jsem oči a běžela na okraj útesu, odkud právě skočila Rachel.
"NE!" Voda ztlumila její pád, přesto jsem s hrůzou sledovala, jak její bezvládné tělo odnáší vlny řeky pryč.
Odplazila jsem se pryč od okraje a nahmatala po kapsách mobil.
S pícháním u srdce, celá skrčená, jsem vytáhla z kapsy mobil. Jenže byl černý. Ani náznak, že by fungoval. Měla jsem šílené nutkání zahodit mobil co nejdále , ale nakonec jsem ho jen strčila zpátky do kalhot a celá rozklepaná jsem se snažila postavit na nohy.
V tu chvíli jsem uslyšela smích, hned nato leknutím spadla na zem. Podívala jsem se k útesu a nad ním se vznášel červený balónek. Jen si tam tak vlál.
Do očí mi vytryskly slzy. Zařvala jsem a pak se vší silou postavila. Když jsem si otřela uslzené tváře, rozhlédla jsem se kolem. Přede mnou se rozprostírala vyšlapaná cestička mezi keříky a nebylo vidět, kam až vede. Nakonec, byla to jediná možnost dostat se odtud pryč, tak jsem se po ní vydala. Mračna na obloze už nebyla, což mi přišlo zvláštní. Vlastně to vůbec nevypadalo na to, že by mělo přestat pršet po tak krátké době. Co si pamatuji, byly oblaka po celé obloze v dohledu. Muselo to zastihnout snad celou zeměkouli.
Snad nenastala apokalypsa??
Šla jsem podél mírně zabahněné cestičky a nechávala za sebou stopy od bot. Cesta stále vedla někam do neznáma. Neviděla jsem kam vlastně jdu. Nebyla jsem si jistá, že je to ta správná cesta, ale byla to jediná cesta. Mohla jsem jen doufat, že se dostanu brzy pryč.
Celou cestu jsem myslela na Rachel, stále jsem se modlila aby to všechno byl jen sen, abychom byly zpátky v tom kině a po konci filmu šly domů. Co se to děje??
Měla jsem hlavu svěšenou a stále jsem nevědíc proč kulhala. Musela jsem se zranit předtím, než jsem odpadla. Byla to strašlivá bolest, ale nedalo se to srovnat s tím, co se stalo Rachel. Stále jsem to měla živě před sebou a myslím, že ještě dlouho budu.
Do očí mi znovu vytryskly slzy. Kam se všichni poděli? Proč je zde najednou takové ticho? To je normální po zemětřesení?
Cítila jsem, jak jsem po tom zážitku v kině dost vyklepaná a otřesená.
Znenadání něco za mnou se pohnulo a zašustilo ve křoví. Úlekem jsem uskočila stranou, ale neotočila. Slyšela jsem zrychlující tep svého srdce, mimoto jsem se snažila nepanikařit, ale nic dalšího už se neozvalo.
Vyšla jsem tedy dál. Začínalo se zase zatahovat. Prošla jsem kolem ptačí budky umístěné až moc nízko na jednom stromu a uslyšela vyjeknutí. Z jednoho křoví se rozběhl jakýsi starší kluk . Kryl si hlavu a se zavřenýma očima se skláněl k zemi a postupně se opatrně posunoval směrem k poli. "Jsi v pořádku?" trhl sebou, jakmile uslyšel můj hlas.
Podíval se mým směrem, ale už se nezdál tak vyděšený, rozběhl se ke mě, popadl mě za ruku a utíkal směrem pryč. Doufala jsem, že směrem do města, nebo někde do bezpečí.
"Kdo jsi?" zeptal se mě v klidu.
"Jmenuji se Charlotte. Lekla jsem se, jak zněl můj hlas. Byl o něco hlubší a ztrhanější. "Já jsem Eddie."
Eddie se konečně asi po dvě stě metrech zastavil. Došel k plotu, který nás odděloval od jakési staré vily. Přišla mi povědomá, ale momentálně jsem ji nedokázala nikam zařadit.
"Co se děje??" podívala jsem se na Eddieho, který neustále zíral na ten starý barák. "Měli bychom jít," pronesl po chvíli polohlasně.
Zavedl mě do centra města. "Kde bydlíš?" Chvíli jsem se zmateně ohlížela.
"Tohle není.. počkat." Ukázala jsem na jednu výlohu a vzpomněla si, jak jsem u ní stála, když jsem volala Jamiemu.
Podívala jsem se směrem ke kinu. Místo něj tam teď stála jakási trafika a naproti, kde bývá restaurace, byly trosky baráku, kde probíhala rekonstrukce. Pomalu mi to začínalo docházet a v tu chvíli mi velmi silně přejel mráz po zádech.
"Co je za rok?" Chvíli se na mě zaraženě koukal, ale odpověděl: "No přece 1986." Vykulila jsem oči, s pohledem na sochu na náměstí jsem jen uvažovala, jestli náhodou doopravdy nesním. Třeba jsem se jen silně praštila do hlavy a ještě někde ležím schoulená a tohle všechno je jen sen.
"Charlotte?"
Ze snění mě vytrhl cizí hlas.
"Eddie! Tady jsi!" Ten se otočil a všimla jsem si, jak si povzdechl úlevou. Ten neznámý kluk došel až k nám, objal Eddieho a pak se políbili.
Myslím, že jsem nahodila stejnou barvu jako má rajče. Odstoupila jsem od nich asi na krok a s úsměvem jsem je jen pozorovala.
"Ahoj," pozdravil mě hned nato a představil se mi jako Richie. "Jsem Charlotte. Myslím, že se vám budu muset s něčím svěřit."
Podívali se na sebe. "Jistě," pronesl Eddie. "Já sám nepochopil, proč se ptáš na rok." Richie nadzvedl obočí. "Neříkej mi, že jsi z budoucnosti." Zazubila jsem se, i když má nálada šla ke dnu. "Vypadá to tak." Když jsem dopověděla, co se mi stalo a jak jsem si to pamatovala, Eddie se jen mnul ruce a Richie neustále dumal nad mými slovy s naprosto vážným výrazem.
"Jsi si jistá?" zmateně jsem se na něj zahleděla. "Co.. To mi nevěříš?" Eddie mu položil ruku na rameno a otočil se ke mě. "To myslí.."
"Tady jste!"
Otočila jsem se za hlasem. Za mnou se objevil vysoký kluk, zhruba ve stejném věku, jako byli Eddie s Richiem. Měl ostré rysy v obličeji a když se ke mě otočil, mírně nadzvedl obočí a pousmál se.
Já na něj jen hleděla s mírně otevřenou pusou. To snad nebyla pravda. Měl na sobě tmavé kalhoty, tmavou košili a riflovou bundu. Tohle oblečení jsem na něm ale nikdy neviděla. Jeho vždycky černé krátké vlasy byly do tmavě hnědé a ruce měl zastrčené v kapsách od kalhot.
"Jamie?" zatvářil se poněkud zmateně a nato zakýval hlavou. "Ne jsem Bill." Poté se otočil ke klukům. "Beverly odjela s Benem." Eddie se poškrábal na rameni, zatímco já jen neustále hleděla jeho směrem. Musel to být on. Ta podoba!
"No co máme dělat.. Poslyš Bille.." vytrhl mě z myšlenek Eddie. "Jde o Charlotte. Bill se ke mě otočil. "Jistě co se děje?" Do toho se hned vložil Richie. "Neprobereme to spíš doma? Tady na ulici se mi postávat nechce."
"Jo, půjdeme k nám." Přikývl Bill.
Zachvěla jsem se, ale nebylo to kvůli počasí. Bill otevřel dveře od domu, vešla jsem hned za ním, ale Eddie mě stihl zatahat za rukáv od bundy. "Můžu s tebou mluvit?" Zůstali jsme tedy sami venku. "Co se děje?" Zastrčila jsem si neposlušné vlasy za ucho.
"Bill měl vizi."
