III.
Malinko vykolejená jsem vešla do místnosti. Cítila jsem na sobě Billův pohled a i když jsem se k němu otočila, stále na mě hleděl. Byl to zvědavý pohled. Snažila jsem se to nevnímat, hlavně to, že vypadá jako on.
Eddie se posadil vedle Richieho a opřel se o něj.
"Bille, mohl bys?" pobídl ho Richie.
Polkla jsem a jen jsem čekala, co se bude dít, co kdo řekne. Atmosféra v místnosti byla velmi napjatá.
"Jistě," nato posunul svou židli blíže k nám.
"Charlotte.. asi už víš, že jsi pravděpodobně prošla nějakou časovou smyčkou." Přikývla jsem, jakoby to v životě byla obyčejná věc.
"Pokusíme se přijít na to, co se děje." Povytáhla jsem obočí. "Vůbec vás do toho nechci zatahovat a hlavně vám nechci zasahovat do života.." "To je to nejmenší," řekl mi Bill velmi klidným hlasem. Skoro jakoby se bál se mě jen jakkoliv dotknout. Nejsem křehká. Zanadávala jsem si s úsměvem pro sebe.
Chtěla bych se podívat do města. Potřebuji se na něco podívat." Bill přikývl. "Půjdu s tebou." "Dávejte pozor, není tam bezpečno." "Chtěla.." Promluvila jsem, ne moc nahlas, "bych jít sama."
Sledovala jsem jejich výrazy a nakonec jsem se zvedla.
Bill se zvedl se mnou. "Aspoň tě doprovodím ke dveřím."
Než jsme se prozatím rozloučili, podal mi mé věci a já pak otevřela hlavní vchodové dveře, abych vyšla ven. Hned nato mě chytl za ruku. "Vrátíš se?"
S úsměvem jsem se z jeho sevření vyprostila. "Asi bych i mohla."
Do toho domu jsem se už nevrátila.
Prošla jsem příjezdovou cestou až k silnici, načež jsem se rozhlédla. Rozhodla jsem se dojít k mému domku. Kdoví, jestli už v této době stál. Zvědavě jsem nahlížela kupředu, když jsem procházela známými ulicemi, až jsem ho konečně uviděla.
Vypadal naprosto jinak, než za mé doby, což bylo zjevné. Něco na tom ale bylo zvláštního. Opatrně jsem došla k plotu, který se táhl kolem celého domu.
"Charlotte?" Polekaně jsem se ohlédla, ale nikoho jsem neviděla. Zavrtěla jsem hlavou a vykročila k mému domu. Vypadal dost zpustošeně, tudíž jsem odhadovala, že je i opuštěný.
Svými kroky jsem si uvědomila, jak je Derry děsivě tiché. V mé době s hluky aut by mě tohle asi ani nenapadlo.
Otevřela jsem dveře, které hlasitě zavrzaly a jakmile jsem je otevřela dokořán, slabě osvítilo místnost slunečními paprsky, které už ale pomalu padaly za obzor.
Z toho ticha mě zamrazilo. Každopádně i tak jsem šla dál. Pod mýma nohama vrzala podlaha, ale i tak jsem tomu nijak nevěnovala pozornost, jen jsem hleděla před sebe směrem k obývacímu pokoji.
Byla jsem asi naivní, když jsem si myslela, že by mi mohl tento dům poradit, proč jsem se ocitla zrovna tady a v tomto čase. Jenže v té chvíli mi nedošla ta důležitější část.
Přecházela jsem z místnosti do místnosti. Vnitřek domu se vůbec nepodobal tomu mému, řekla bych, že prošel velkou rekonstrukcí.
Začala jsem si říkat, co tady vlastně dělám. Možná jsem jen potřebovala vidět můj domek, vlastně.. ještě pořád jsem nedokázala uvěřit, co se to děje.
Snažila jsem se nevnímat bolest hlavy a vyšla ven na čerstvý vzduch.
"Charlotte?"
Zamrzla jsem v pohybu. Zase. Ten divný mrazivý hlas. Nebyla jsem si jistá, jestli se mi to náhodou nezdá, ale zněl opravdově a děsivě blízko. Dostala jsem husí kůži a zatímco jsem se hladila po rukách jsem se rozhlížela po ulici.
Bylo pozdě odpoledne a já se rozhodla, že se ještě projdu. Nechtěla jsem se vracet za nimi. Ne že by se mi nelíbili, jsou skvělí, ale bojím se, že bych jim mohla ublížit a to nechci dopustit.
Není možné, že to není on. Ta podoba. Možná jsou v rodině.. Hm..
Kéž by tady byl se mnou můj Jamie. Vzala jsem do ruky kámen, který se povaloval na zábradlí jednoho z domů v ulici a v tu chvíli mi to došlo. Ta důležitější část.
Zvedla jsem hlavu, abych se zorientovala a rozběhla jsem se ke kinu. Nárazy mých tenisek do chodníku se snad ozývaly přes celé Derry, jak tady bylo ticho.
Konečně jsem doběhla na místo a mezitím, co jsem popadala dech, jsem vzhlédla a přečetla si ceduli, na které stálo: DNES VETŘELEC promítáme 8pm.
Zavadila jsem mikinou o zábradlí, které obepínalo kino z obou stran. Vysvobodila jsem se a vešla dovnitř. Doufala jsem, že bude otevřeno, ale nečekala jsem, že už bude někdo vevnitř.
"Přejete si?" Promluvil postarší pán, který seděl za sklem, luštíc křížovky.
"To je tady vždycky tak prázdno?" jen pokrčil rameny. Došla jsem až k němu. Jeho brýle mu sklouzávaly po nose a když jsem se blížila, zvedl hlavu a narovnal si je. "Potřebuji se podívat do sálu." "Jste kontrola?" "Ne.. " odhrnula jsem si ofinu. "Vyšetřuji." Nijak nevypadal, že by ho to rozhodilo, natož pak zajímalo. "Jasně." "Díky! hned jsem zpátky." V tu chvíli jsem si myslela, že mu lžu a že pokud se nepletu, tak se brzy dostanu odsud pryč.
S očima upřenýma na plátno jsem pomalejším krokem vešla dovnitř. Celou tu scénu jsem živě před sebou, jenže v té chvíli mě to tolik netrápilo. Objevila se naděje a já jsem byla jako omámená.
Nevěřila jsem, že by se mi mohlo takto znenadání poštěstit, ale přesto jsem byla napjatá. Došla jsem až k sálu a položila ruku na plátno. Vytáhla jsem z kapsy střípek, který jsem našla u sebe doma a který jsem si vzala pro štěstí a plátno pomalu rozřízla, tak abych mohla projít skrz.
Hned nato jsem vešla dovnitř a měla přitom zavřené oči. Nic se ovšem nestalo. Žádný zázrak.
S povzdechem jsem se rozhlédla i přesto, že byla naprostá tma. V tu chvíli jsem to prostě nevydržela a svalila se na zem. Vzlykala jsem, mezitím co mé slzy stékaly po mé suché tváři.
"Charlotte." Vzhlédla jsem bez náznaku jediného strachu, jenže mi nedošlo, že to nebyl ten samý hlas.
"Jsi v pořádku?" Bill se za mnou vydal, jakmile promluvil. Nyní byl až přímo u mě. "Měli bychom se vrátit."
Se slzami v očích jsem se pomalu začala sbírat na nohy a Bill mi pomohl. "Jak jsi mě našel?" "Napadlo mě, že budeš tady," usmál se. "Pak už jsem na nic nečekal."
0 komentářů:
Okomentovat