VI
Nijak moc jsem se po paláci neprocházela. Nemohla jsem. Arthur mě dovedl k mému pokoji a tam jsme si dali sbohem. Uklonil se mi. "Co blázníte?" vyjekla jsem.
Prvně se zarazil, pak se ale zasmál. "Dělám správnou věc." Pak na mě mrkl a odešel.
Očima jsem ho doprovázela, dokud se mi neztratil z dohledu. Věděla jsem, že za mnou ty dveře jsou, ale nějak jsem neměla sílu se více pohnout. Najednou jsem uslyšela otevírání dveří a tiše zaklela. "Slečno Charlotto?"
Otočila jsem se za hlasem, směrem ke dveřím mého pokoje. Stály tam tři dívky zhruba mého věku. Všechny tři se najednou uklonily. Dobře. Tohle už je divné. "Proč se mi všichni klaníte?"
"Protože jste důležitá, slečno Charlotto," promluvila ta prostřední.
"Pardon za naši nezdvořilost," vyjekla. "Ani jsme se nepředstavily. Jsem Elise," ukázala na sebe. "Tohle je Amber," ta se znovu uklonila a pak Elise ukázala na poslední z nich. "A tato je Ginny." Ta se usmála a hned spustila: "Jste překrásná."
Tato reakce mě překvapila, až mě to skoro rozesmálo. "Děkuji. Mohla bych si dát někde sprchu prosím?" Elise mě tryskově doprovodila ke koupelně, zatímco Amber s Ginny rovnaly mou postel a chystaly nějaké oblečení. Svlékla jsem se ze špinavého oblečení. Skoro jako bych shodila na zem pět kila vážící batoh.
Vydrhly mě, opláchly, navlékly do noční košile a doprovodily mě do postele. "Budete chtít něco sníst?" "Nemám hlad," zavrtěla jsem hlavou. "Jsem hrozně unavená, jen chci spát."
Jakmile mi pomohly do postele, propustila jsem, abych mohla být sama. Pak jsem se zachumlala do peřiny a do pěti minut usnula.
"Slečno..." Někdo mi jemně zatřásl ramenem a já otevřela jedno oko, abych zjistila, který lump to je. Byla to Amber. "Je čas jít na snídani slečno," promluvila, když viděla, že jsem vzhůru.
Jemně nalíčená a oblečená do dlouhých hebkých šatů jsem vyšla na snídani.
"NE! Tohle si na sebe nevezmu!
Došla jsem ke zdroji hluku a asi o tři pokoje dál se nějaká holčina hádala se svými služebnými, co si vezme na sebe. "Tohle je moc výstřední.. Nemyslíte?" "Pardon slečno, my.." "Vyberu si něco sama. Díky vám mám zpoždění a to hned první den!"
Ajeje, pomyslela jsem si. Paní důležitá. Naštěstí mě nespatřila, jak jsem procházela kolem. Než jsem vešla na schody do nižšího patra, ozvalo se za mnou: "Počkej!" Než jsem se ohlédla, zadoufala jsem, že to není ta, co před chvíli seřvávala své služebné. Nebyla. Tahle vypadala o dost sympatičtěji.
"Ahoj, ty jsi Charlotta, že? Měla jsi zpoždění že? Nikdo nevěděl, kde jsi!" "No, ale už jsem tu."
Napřáhla ke mě ruku. "Marlee." "Těší mě," jemně jsem si s ní potřásla.
"Počkej, až poznáš Ameriku, je to skvělá holka a je strašně vtipná." Zasmála jsem se. "Dobře." Došly jsme tedy spolu do velkého sálu, kde už bylo nachystané jídlo na jídelních stolech. Nikdo zde ještě nebyl. "Psst..!" Polekaně jsme se otočili zpátky ke dveřím.
"Sem!" Byla to nějaká holka, asi členka selekce. "Jsme tady!" došli jsme k nim, bylo jich tam asi jen deset. "Na co tady čekáme?" zeptala se Marlee.
"Dobré ráno dámy." Všechny jsme vzhlédly, když k nám došla nějaká postarší žena s dokumenty v ruce. Vyzařovala z ní přísnost a respekt.
"Dámy, kde je zbytek? Neříkejte mi, že někteří se zpozdí už první den! Asi budu muset říct princi, aby to v rozhodování zohlednil. Princ? Přestože jsem tady stála, nalíčená, v šatech a vzpřímená, nevěděla jsem o co jde a už vůbec .. co je selekce? Rozhodně ale bylo blbé se ptát, očividně, když to mám vědět.
Během dalších pěti minut se přiřítily ostatní. Bylo nás kolem 20, když jsem ten dav tak okem projela. "Tak pojďte," zvolala ta paní a odvedla nás úplně jiným směrem, než byla jídelna. Ta místnost byla opuštěná až na pár židlí - zřejmě nachystaných pro nás a na konci místnosti byly odděleně další dvě židle.
Posedali jsme si na židle uprostřed místnosti a čekali, co se bude dít.
Nijak jsem tomu nevěnovala pozornost, myslela jsem na Jamese. Kde zrovna je, co zrovna dělá. Byla jsem tak zabraná do svých myšlenek, že jsem si ani nevšimla, že už přišel. Jen co se princ objevil ve dveřích, všechny dívky zalapaly po dechu a ještě než se stihly zvednout, aby se uklonily, je usadil zpátky.
"Zdravím vás dámy. Mé jméno je Maxon. Omlouváme se s Lady Silvií za menší zmatek, ale říkal jsem si, že si vás prvně proklepnu, než dojde na snídani. Co vy na to?"
Usmál se a skoro celý sál málem omdlel.
Postupně si nás všechny volal. Přede mnou byla Marlee a ta štěstím zářila, když od něj odcházela.
"Charlotto?" Byla řada na mě. Vstala jsem, malinko zakolísala a vydala se směrem k princi.
"Slyšel jsem, že se někdo zdržel." "Ano, taky tomu nerozumím." Zasmál se. "Hlavně, že jste v pořádku tady." Pohlédla jsem mu do očí. Viděla jsem v nich únavu, kterou se snažil nedávat najevo.
"Jste v pořádku?" Vytrhl mě z myšlenek. "Ano... jo. Jo." Zastrčila jsem si vlasy za ucho a usmála se.
"Stalo se něco?" "Stalo se toho spoustu. Jenže tomu bys nevěřil."
Se smutným výrazem jsem na něj pohlédla. "Zkus to."
"Je to na velmi dlouho a nejsem tady jediná, se kterou si chcete povídat a rozhodně vás nechci zatěžovat."
Z jeho usměvavých očí se stal zvědavý pohled. "To musím prošetřit." "Vážně.. To není třeba. Já bych byla ráda, kdybych se vrátila domů." Najednou zesmutněl. "Jenže nemůžu." "Dobře. Můžete jít."
Aniž bych cokoliv řekla, nebo se na něj jen podívala jsem si šla sednout na své místo.
Jakmile domluvil s poslední, promluvil k nám všem: "Jestli jsem vám neřekl, že máte počkat zde, můžete se odebrat do jídelny. Hned za vámi přijdu." Vstala jsem asi s patnácti dalšími holkami a zamířily jsme ven. "Co myslíš?" odchytla si mě Marlee. "Nevím.. co.." Zastavila jsem se a zjevně si toho nikdo nevšiml, ani Marlee, která zářila jako sluníčko.
Dívala jsem se do jeho krásných modrých očí, které bych nikdy na světě nezapomněla.
0 komentářů:
Okomentovat