4. kapitola
Chytil jsem Brendu za ruku a společně jsme vešli do místa, které by se snad mohlo stát naším útočištěm. Stále jsem přemýšlel nad tím, proč by odsud odcházeli, bylo to sice na otevřeném místě v poušti, ale daleko od všech. Nikdo by tuto budovu nenašel, jen kdyby se zatoulal. Brenda pustila mou ruku a někam odešla.
Chtěl jsem se trochu porozhlédnout, prošel jsem všechny místnosti, od každého pokoje, až po všechny laboratoře a jídelny. Ono se to nezdálo, ale tohle místo bylo obrovské, necítil jsem se zde v mé kůži, stále jsem měl divný pocit, jakože něco prostě je špatně a za chvíli se všechno zkazí.
Newt se také choval divně, cítil jsem z něj jakési napětí a nerozhodnost. Odešel jsem večer do svého pokoje dřív a asi po několika minutách přišla za mnou i Brenda. Sedla si ke mě na postel a po chvilce mi položila hlavu na rameno. "Thomasi, proč nemůžeme žít v normálním světě, kde se nic neděje, proč zrovna my musíme snážit tuhle válku mezi lidmi?"
Zavřel jsem oči a chvíli nad tím pouvažoval, "myslím, že kdybychom byli v normálním světě, bez války, my dv bychom se nepotkali." Brenda na mě pohlédla. Miloval jsem barvu jejích očí a když teď na mě koukala, uvědomil jsem si, že nevím, jestli bych bez ní vůbec dokázal žít. Jestli bych se dostal přes všechny to, co se stalo.
"Na tom přece nezáleží, ale jestli by to osud takhle chtěl, myslím, že bychom se poznali později při jiné příležitosti." Zavrtěl jsem hlavou a zasmál se. Koukl jsem na ni znovu, vzal její obličej do dlaní a políbil ji. Tenhle polibek byl dlouhý a vášnivý, objímala mě, pak už jsme jen seděli sami sobě v náruči.
"Thomasi, chci odtud odejít, jen ty a já, necitím se tady bezpečně, ostatní se chovají, jako kdyby něco mělo přijít.. prostě, nemám z toho dobrý pocit." Celou dobu na mě upírala její oříškově hnědé oči.
A pak jsem přikývl.
