Tento týden jsem si přečetla od kámošky jednu povídku, která se mi moc líbila. Doporučuji ji napsat jako knihu, i když je krátká :) přečtěte si ji a posuďte, jak se jí to povedlo :D
Ze snů se obvykle probudíme, když dojdou ke svému vyvrcholení. Proto jsou nejhorší ty, u kterých si
jsme vědomi, že nejsou reálné, ale přesto z nich nedovedeme uniknout…
Jake se choulil na podlaze neznámé místnosti bez dveří a bez oken. Dokonalou jednolitost hladkých
šedých stěn rušila jen plochá podlouhlá svítidla táhnoucí se po stropě, jež vydávala nepřirozeně
bledé a mdlé světlo. Pažemi si objímal kolena a tiskl si je k hrudi. Bylo mu zima. Rozhlížel se po cizím
prostředí. Něco, co nedokázal nazvat jménem, jako by to vnímal na samé hranici periferního vidění,
ho činilo velice nervózním. Nelíbila se mu očividná absence východu. Zvedl se na vratké nohy a
začal ohmatávat stěny, kdyby přece jen objevil nějakou škvíru či skulinu, nějakou pečlivě ukrytou
záklopku… Ale jeho prsty zápasily s neporušenou masou. Zrychloval, obcházel celou místnost, šátral
v každém rohu. Zcela neúspěšně. Dýchal ztěžka, měl pocit, jako by mu docházel kyslík.
Jeho přirozený instinkt stále silněji toužil opustit toto vězení. Cosi vzadu v Jakeově mozku začínalo
panikařit. Tohle není v pořádku. Ne, ne. Musí pryč. Pryč. Okamžitě. Zběsile se vrhl proti zdi, nalehl na
ni celou plochou ramene, vší svou silou. Náraz s ním otřásl, ale překážku neprorazil. Naopak, bolelo
to, jako by si rameno vykloubil. Vzedmula se v něm vlna vzteku a zoufalství. Bušil pěstmi do zdi jako
šílenec a vyrážel při tom divoké skřeky. Sázel stěně jednu ránu za druhou s krutým uspokojením. Brzy
se ale unavil a prudké pocity opadly. Povolil napjatá ramena a svěsil hlavu. Chvíli oddychoval a pak se
jal uvažovat. Jeho situace se mu zdála stále podivnější. Jak se v téhle nesmyslné místnosti ocitl a co
zde má za úkol? Všechno mu začalo připadat víc jako sen než jako realita.
A vtom Jake vyskočil a zavýskl. Samozřejmě! Sen! To je ono. Jak mu to jen mohlo nedojít? Každou
chvílí se probudí. Všechno to byl jen sen. Jaký jen byl hlupák… Nahlas se své vlastní pošetilosti
rozesmál. Jenže v okolním tichu zněl smích tak nepatřičně, že zmlkl. Přestože vše tak dokonale
rozřešil, necítil úlevu. Srdce mu bilo jako zvon.
Nechtěl v téhle noční můře setrvávat ani o minutu déle, než bude nutné. Začal přecházet sem
a tam. Tedˇ, když ví, že je ve snu, by se mělo procitnutí dostavit každou chvílí. Ale v tom byl ten
problém. Nedostavovalo se. Jake si uvědomil, že mu bude muset nějak pomoci. Bolest-to by mohlo
zabrat. Zkusil se štípnout do hřbetu ruky. Bez výsledku. Zkusil to ještě jednou. Opět bez výsledku.
Obtížně potlačovaná panika mu prosakovala do mysli. Ve snaze se uklidnit se pevně sevřel ruce
v pěst, až nehty levé ruky protrhly kůži. Pohled na perlící krev Jakeovi zcela zatemnil mysl. Škrábal a
rozdíral si předloktí až do masa a ječel při tom bolestí, ale nebyl schopen se odtrhnout od sebetýrání.
Snad doufal, že dostatečné utrpení mu pomůže sen opustit.
Svezl se na kolena a v novém záchvatu odporu bil rukama do země i do své hlavy. Nakonec se stulil
do klubíčka s obličejem přitisknutým k podlaze a rozvzlykal se.
A pak Jake procitl. Vysvobození přišlo úplně nečekaně. Procitl, otevřel oči, stále paralyzovaný
šílenstvím, jež se ho zmocnilo. Tělo se mu neovladatelně třáslo a jazyk měl ztuhlý. Poznával svou
ložnici, ač ji osvětlovala jen malá lampička v koutě. Ještě musela být hluboká noc.
"Noční můra?" ozval se jemný, důvěrně známý hlas a Jake rozpoznal ve stínu nad sebou svou ženu
Julii.
"Co? Já… Já nevím…" zablekotal.
Julia mu položila ruku na čelo.
"Ty můj chudáčku, jsi celý zpocený," vydechla. "Víš, křičel jsi a zmítal sebou, tak jsem si říkala, že tě
vzbudím."
Ta úleva, že je konečně vzhůru, byla nepopsatelná. Zároveň si Jake uvědomil děsivou věc: co kdyby
tady nebyla Julia, ani nikdo jiný, kdo by jej vzbudil a on sám by nedokázal procitnout? Zůstal by
navěky uvězněný ve zlém snu?
Rychle se oklepal, aby od sebe odehnal znepokojivé myšlenky.
Najednou zpozoroval ve zlatavém světle lampy rudohnědou skvrnu rozlévající se po pokrývce.
Ztěžka polkl a pomalu obrátil ruce. Z vnitřní strany předloktí, od zápěstí až ke kloubům, se táhly
hluboké, ještě krvácející šrámy. Tak se tedy vše neodehrávalo jen ve snu. Snažil se osvobodit tak
horlivě, až…
"Proboha, Jaku! Co sis to jen udělal?" zvolala Julia. "Pojdˇ, hned ti to musíme ošetřit."
Jake neprotestoval. Vylezl z postele a následoval Julii po schodišti do přízemí. Vstoupili do setmělé
kuchyně. Julia stiskla vypínač a Jakeovi se okamžitě vybavilo mrtvolné osvětlení z té druhé místnosti.
Útulná atmosféra jejich domova ho ale brzy uklidnila. Žena otevřela dvířka lékárničky a vytáhla jód a
vatu. Odšroubovala víčko lahvičky s dezinfekcí a převrátila ji na chumáček vaty. Následně Jakeovi se
starostlivým úsměvem něžně potírala každou ranku a nakonec obě zraněné ruce zavázala obvazy.
"Ještě ti naliju teplý čaj," řekla a chopila se termosky na kredenci.
"Chceš cukr?" zeptala se.
A po té zdánlivě obyčejné otázce zůstal Jake stát, jako by ho Julia kouřící tekutinou polila. Oni
dva byli už čtyři roky manželé a věděli o sobě první poslední. Takže nemohla v žádném případě
zapomenout, že nikdy nesladí. Nikdy.
"Ne," odpověděl zaraženě.
"Víš to jistě?" otázala se se stejným mírným úsměvem, s jaký ho ošetřovala. A upírala na Jakea
pohled velkých oříškových očí.
Vtom mu to došlo. Zatočila se mu hlava a potácivě od ní poodstoupil.
Julia má modré oči, ne hnědé.
Pořád ještě sní.
