1.
Slyšela jsem bzukot včel kousek od mé hlavy a když jsem otevřela oči, zabolely mě spánky, takže jsem ihned oči zavřela a promnula si bolavé místa. Když jsem znovu otevřela oči, spatřila jsem jen čistou oblohu bez mráčků.
Rozhodla jsem se zvednout hlavu a posadit se, a tak jsem to udělala, jenže mi znenadání škubla bolest v levé noze. Při té bolesti jsem se prohnula a přes zuby zaskučela. Nechtěla jsem vědět, co se mi stalo, ale nedalo mi to a prohlédla jsem si stehno, které momentálně bylo probodnuté kouskem větve. Zaskučela jsem znovu, zhluboka se nadechla a vydechla. Vyčerpaně jsem se opřela o nejbližší strom, ke kterému jsem se tak tak doplazila a zavřela jsem oči. Pořád jsem doufala, že jsem ve snu, ale příšerná bolest mi pořád připomínala tohle podivné místo a tuhle podivnou situaci.
Letěla jsem přece.. letadlem.. do no, kde že.. jo, do Kalifornie. Letadlo nikde nevidím a jediné, co vnímám je ta úrputná bolest v noze.
Netušil jsem, kdy jsem se dostal do bezvědomí, ale pokud si dobře pamatuju, seděl jsem v letadle. Sakra, kde jsem teď? Díkybohu jsem živý a příliš nezraněný. Jen mě šíleně bolí hlava, ale to se nemusím ani divit, protože jestli dobře chápu, letadlo spadlo a já měl to velké štěstí, že jsem přežil. No, měl bych jít hledat další přeživší. Doufám jen, že jsou ostatní živí. Měl bych se dostat na pláž, tam začnu.
Mám takový pocit, že se zítřka nedožiju, jestli mě někdo nenajde. S tou nohou rozhodně sama nevstanu a ani bych dlouho nezůstala stát. Jsem vyčerpaná už z toho, že bych musela natáhnout ruku a chytit se nějaké větve nad sebou. Klacek z nohy jsem dávno vyndala. Mám šílenou žízeň a nejradši bych si teď lehla a usla. Ze suchého krku pomalu už začínám krhat. Znovu jsem zavřela oči a pomalu upadala do polospánku.
Řekl bych, že jsem prošel snad celý ostrov, aniž bych někoho našel. Začínal jsem se doopravdy bát. Snažím se dostat na pláž, ale všude jen vnitřek téhle proklaté džungle. Dokonce jsem několikrát hlasitě volal, ale nikdo se neozýval. Stál jsem tak u jednoho stromu a po chvíli se o něj i opřel, protože kdybych to neudělal, nejspíš bych skončil na zemi. Tohle mě vážně vyčerpávalo. Zavřel jsem oči a měl pocit, jakoby se přede mnou zatočil úplně celý svět. Oči jsem hned otevřel, opřel se jednou rukou o strom a pokračoval v chůzi. Šel jsem 100 metrů stále za nosem a konečně jsem zahlédl otevřenou pevninu. Bez žádných stromů. Před sebou jsem viděl celý horizont a sluníčko ještě krásně svítilo.
Koukala jsem na slunce, které se pomalu blížilo k západu. Mraky mi přišly krásnější a krásnější. Nejdříve byla obloha modrá, pak začala chytat do světlounké červené a pak do červené a hned na to byla taková červená, až jste mysleli, zrovna slunce krvácí. Mezitím jsem zatím několikrát usla a vždy mě probudili ptáčci, co prolétali kolem. Už jsem z nedostatku žízně pomalu nedokázala ani mluvit, no a když už slunce nešlo vidět vůbec, usla jsem a tentokrát doopravdy.
0 komentářů:
Okomentovat