V
Čekali jsme na Bena s Beverly a na Mikea. Přišlo mi hezké, jak se tak scházejí a drží se navzájem. "Jak dlouho se znáte?" Bill se pousmál. "Už odmala. Přes 27 let jsme se neviděli.. vlastně až doteď, jenže včera právě někteří odjeli." "Proč jste se sešli tak najednou?" "Měl jsem vizi, jenže obzvlášť někteří si mysleli, že si z nich utahuji. Nenašli jsme žádný důkaz, věděl jsem jen to, že to je blízko." Sklonil hlavu.
"Měl jsem pravdu, akorát se to před námi schovává. Snaží se nás to poštvat proti sobě."
Zamračila jsem se a snažila se tomu porozumět. "Co je To? O čem to neustále mluvíš?"
"Slyšela jsi něco, když se objevil ten balón?" Zamyslela jsem se.
"Ano, slyšela jsem smích. Zněl tak..." Zrovna v tu chvíli jsem si nebyla jistá, k čemu ten hlas přirovnat. "Klaunsky?" dopověděl za mě Bill.
Vykulila jsem oči. "Ne." "To je ta osoba, o které jsem mluvil." Pak znovu sklonil hlavu. Položila jsem mu dlaně na záda. "Mohu nějak pomoct? Rozhodně bych vás v tom nerada nechávala samotné." Podíval se na mě.
Ani mi nepřišlo zvláštní, že nepřemýšlím nad Billem, jakožto nad tím, že vypadá jako Jamie. V tu chvíli mi došlo, že jsem na něj zapomněla. Snažila jsem se vzpomenout, ale všechny vzpomínky s ním byly mlhavé, i ty poslední.
Dost mě to vyděsilo.
Jenže jsem ani pořádně nevěděla, proč jsem vlastně vyděšená. Skoro jakoby vzal někdo gumu a s radostí mi pomalu mazal všechny vzpomínky na něj.
"Charli?" Zaječela jsem a utekla ven. Slyšela jsem za sebou kroky i přes šumění v uších. Bill mě doběhl a odvedl zpátky k němu domů. "Až přijede Ben s Beverly, podívají se na tebe, možná budou vědět, co dělat.
Znovu jsem usnula a spala jsem skoro celý den. Probrala jsem se až do tmy, uprostřed noci.
Podívala jsem se na hodiny na polici. Bylo pár minut po 3. hodině. Pomalu se mi začal vybavovat včerejší den.
Všude bylo ticho, vykoukla jsem ven a mimoto, že jednou za čtvrt hodiny projelo auto, bylo děsivé ticho.
Prošla jsem po schodech chodbou až do kuchyně.
Nikde ani noha. Využila jsem situace a vyšla ven.
Povzdechla jsem a než jsem odešla, naposledy jsem se ohlédla. Zavřela jsem oči, zatímco jsem vstřebávala událostí posledních pár dní.
Doufala jsem, že se nebudou zlobit a jelikož mě bylo hrozně a cítila jsem všechnu tu tíhu, zhluboka jsem se nadechla a rozhodla se vykročit.
Bloudila jsem po i tak známých ulicích. Kolem bylo takové ticho, že jsem pomalu našlapovala, abych nešla moc nahlas. Zrovna v tu stejnou chvíli mi přejel mráz po zádech. Zkontrolovala jsem okolí a nakonec nad tím jen zavrtěla hlavou. Zahnula jsem za roh a automaticky šla, podle toho, jak jsem chtěla.
Po 200 metrech jsem zaregistrovala někoho v dáli. Nepřišlo by mi to nijak zvláštní, ale ten v dáli seděl na koni.
Chvíli jsem mhouřila oči, jen abych dohlédla dál na konec ulice a snažila jsem se rozpoznat siluetu.
Poznala jsem, že to je muž, podle jeho postavy, ale byl zvláštně oblečen. Klusal pomaleji a stále si mě nevšiml a já jen doufala, že ani nevšimne. Hledala jsem zatáčku, ale nikde v dohledu nebyla. V tu chvíli jsem si uvědomila, že to tady vůbec neznám.
Jen jsem se zmateně rozhlížela kolem, dokud jsem ho neuslyšela. "Slečno?" Ohlédla jsem se. Doklusal přímo ke mě, zastavil a mírně se naklonil dopředu. "Zdravím," pozdravila jsem a on seskočil na chodník za mnou, aby mi podal ruku. Vypadáte, že bloudíte."
Nevím, jak jsem vypadala, už asi dva dny jsem se nekoukala do zrcadla. Proto jsem odpověděla:" Vážně?" "Jste v pořádku?" "Ano, jen jsem měla náročný den." "Nasedněte. Postaráme se o vás. Vy nejste odsud že ne?" Byla jsem tak zmatená, že jsem prostě zavrtěla hlavou. Pak už nic pořádně nevnímala. Sedla jsem za něj a pak nás odvezl někam pryč.
Celou cestu jsem jen nevědomě hleděla před sebe. Po chvilce jsem se vzpřímila. "Jak se jmenujete??" Zasmál se. "Jsem Arthur." "Charlotte." "Těší mě a zároveň se omlouvám, že jsem se nepředstavil hned." "Kam mě vezete?"
"Do bezpečí." "Vždyť mě ani neznáte. Takhle zachraňujete každého?" Zachechtal se, což mě přimělo naklonit hlavu na stranu.
"Ne. Jen pokud někdo vypadá tak mrtvolně a ztracen jako jste vypadala vy, když jsem vás našel." Přimhouřila jsem oči, jenže měl pravdu. Nebyla jsem na tom rozhodně dobře. Cítila jsem tíhu a únavu, která na mě mermomocí každou chvíli víc a víc doléhala.
"Král bude vědět, co s vámi." Zvedla jsem hlavu. Snažila jsem se vstřebat, co mi právě můj zachránce na koni řekl, ale jaksi jsem byla mimo natolik, že jsem vnímala jen cestu před námi.
"Král," zopakovala jsem omámeně. Pak jsem se opřela o Arthura a zbytek cesty hleděla před sebe.
Byla stále tma, když jsme dojeli na místo. Arthur sesedl z koně a následovně mě pomohl také sesednout.
"Děkuji." Ten hlas se mi měnil nějak často.. Nyní byl chrchlavý a vyčerpaný. Opřela jsem se o Arthura, který mě chytl kolem pasu, abychom udrželi za chůze nějakou tu rovnováhu.
Mířili jsme k branám obrovského paláce. Před ním u hlavního vchodu na nás čekali další muži, kteří byli oblečeni stejně jako Arthur. Prošli jsme branou a po příjezdové kamenité cestě došli až k nim.
"To je ona?" Arthur se zarazil. "Ta poslední, která ještě nedorazila?" Ten vedle něj přitakal. "Charlotta Avoyová." Arthur na mě pohlédl, viděla jsem ho, ale pohled jsem mu neoplatila, zírala jsem na ty dva muže před sebou a snažila se pobrat, co mi tady vykládali.
Na to, jak jsem byla mimo jsem zvládla dát dohromady větu a zeptala jsem se jich:" Odkud mě znáte?" "Jste přece poslední členka. Znají vás všichni, řekl bych," usmál se.
"Jaká členka?" Podívala jsem se nervózně na Arthura. Vypadal stejně zmateně jako já, ale narozdíl ode mě věděl, o co jde.
"Poslední členka Selekce," řekl tiše.
